{ text-align:center; }

středa 11. října 2017

[Doporučuji: Hudba] Říjen

   Už je to skoro měsíc, co v některých místech Londýna vyvěsili vánoční výzdobu. Hádám, že v ČR to je taky tak. Holky už začínají řešit, za co půjdou na Halloween. Jen doufám, že s nima nebudu muset jít ven. Ale teď už k té hudbě. Zde je patnáct písní, které doporučuji si poslechnout:

1. Pain the Love of Heart od jihokorejské chlapecké skupiny SPEED.

pátek 6. října 2017

[Mari] Halloween se blíží...

   Nějakým záhadným způsobem přišel říjen daleko rychleji než jsem předpokládala. Pomalu ale jistě se ochlazuje. Naštěstí jsem si zakoupila zásobu svetrů, takže mrznout prozatím nebudu. Chtělo by to ale ještě nějakou teplejší bundu nebo kabát.

   V sobotu 16. září se konal v Kingstonu (což je část Londýna) Korejský Kulturní Festival. Na chvíli jsem se tam zastavila, ale nic moc zajímavého se tam nedělo. Jako doprovodný program byla v kingstonském muzeu výstava obrazů a fotografií korejských umělců nebo zobrazující Korejce. Výstavu jsem si užila daleko více než festival.

(tumblr.com)

sobota 30. září 2017

[Doporučuji: Filmy a seriály] Září

   Září byl poněkud nabitý měsíc (více o tom v deníčkovém článku během příštího týdne) a tak tu pro tentokrát filmy mám jen čtyři a seriál žádný. Pro příští měsíc jich doufám budu mít alespoň, protože na obvyklých deset to nevidím. Doufám, že i tak si tento článek s chutí přečtete.

   První film, který tu dnes mám je polský válečný film In Darkness, inspirován skutečnými událostmi. Leopold Socha a Szczepek Wróblewski pracovali jako údržbáři kanálů ve Lvově, ale také si tak trochu přivydělávali sem tam nějakou tou menší loupeží. Jednoho dne při inspekci kanalizace narazili na partu Židů, kteří plánovali uprchnout z Ghetta skrz kanalizační systém. Místo toho, aby je nahlásili, se rozhodnou jim nabídnout, že je za menších poplatek schovat v kanálech.

středa 20. září 2017

[Myšlenky] Jak jsem se změnila od mého příletu do Londýna

   Tak nějak jsem si všimla, že od té doby, co jsem minulé září dorazila do Londýna, jsem pochytila pár nových návyků a pár starých ztratila. První změnou asi bylo to, jak rychle jsem si zvykla na metro. Jelikož v Plzni žádné nemáme a to londýnské je poněkud rozlehlé, měla jsem zpočátku strach, že se někde ztratím. Teď už metrem, autobusy, DLR i Tfl jezdím jako expert (tu novou tramvajovou linku v jižním Londýně ještě ozkoušenou nemám).

   Holky nosí do školy školní uniformy, které nejsou tak úplně přizpůsobené zimnímu počasí (ne, že by tu často mrzlo nebo dokonce sněžilo). Tak nějak jsem si tu zvykla nosit šaty a sukně celoročně a zimní boty taky ještě nemám koupené (nějak jsem to bez nich loňskou zimu zvládla).

   Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem objímání či pus na dobrou noc. Bohužel pro mě obě, T. i M., objímají velmi rády (a prý mě mají velmi rády a podle toho, jak se chovají tomu i věřím) a T. si tak trochu usmyslela, že od ní musím dostat alespoň jednu pusu denně.

(tumblr.com)

   Taky to počasí už mi tak moc nevadí. Prý, že Wales i Irsko jsou daleko horší. Možná mi to nebudete věřit, ale během léta je tu někdy až příliš horko.

   Moje host-family samozřejmě vaří jiná jídla (většinu večeří vařím já, ale recepty jsou jejich) a tak jsem si zvykla na celou řadu nových jídel. Mám docela ráda zelené fazolky, chřest, toast s tuňákem a kukuřicí, mexickou fazolovou polévku nebo taky pomalu vařené hovězí (vařit se má nejméně šest hodin, ale čím déle tím lépe). Také jsem zjistila, že se moje tolerance pro ostré jídlo poněkud zvýšila (ale ještě pořád mám občas během jedení korejského jídla na krajíčku).

(tumblr.com)

   Nejen moje angličtina se zlepšila, ale dokonce jsem i nabrala sebevědomí. Konečně mám sebevědomí na stejné úrovni (nebo téměř) jako obyčejný průměrný člověk. Jsem si stoprocentně jistá, že moje středoškolské já si nedokázalo ani představit, že bych někdy mohla plynně mluvit cizím jazykem, otevřít si sama bankovní účet nebo se sama vypravit na setkání s lidmi, které jsem předtím nikdy nepotkala. Během střední pro měl byl často problém i vejít do obchodu, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla nebo někam zavolat (hovory po telefonu jsou stále problém, ale o něco menší).

   Nikdy předtím jsem nešla za svými cíli tak aktivně. Nikdy předtím jsem se nesnažila o navázání a udržování přátelství. Nikdy předtím jsem vzdělání po střední škole nebrala příliš vážně. Snažím se najít cestu za splněným toho, co věřím by mě v budoucnu naplňovalo. S tím souvisí i vzdělání. Od začátku ledna bych se ráda přihlásila na hodiny tance nebo kresby. Také mám v plánu (pokud na to vystačí peníze) se zúčastnit alespoň víkendového hereckého kurzu (protože u těch mám šanci, že budou stát méně než 300 liber). Aktivně se snažím si najít dobré přátele (bohužel mi většinou po prvním setkání už neodpovídají na zprávy).

(tumblr.com)
   Nikdy předtím jsem nebyla ani na minutku hrdá na to, že jsem Češka. Zjistila jsem ale, že je to země mnoho lidí z celého světa ráda navštěvuje nebo by ráda navštívila. Navíc mě to spojuje s lidmi z ostatním Slovanských národů. Ale zpátky do Čech se mi vracet nechce. Mám pocit, že se dusím a neustále na něco čekám, pokaždé, když tam trávím delší dobu. Také cítím, že tam nemám žádnou budoucnost.

úterý 12. září 2017

[Mari] Tak nám opět začala škola

   Už je to skoro měsíc od posledního deníčkového článku. Je poněkud vtipné, že se toho za poslední měsíc moc nestalo, ale i tak jsem neměla příliš času na psaní. Mám v plánu opět začít s psaním příběhů a účastněním se literárních soutěží. Upřímně doufám, že se k tomu nějak přinutím, protože psaní bylo mým snem snad již od třetí třídy.

   Ale teď již zpět k minulému měsíci. V sobotu 19. srpna jsem se vydala navštívit Forty Hall & Estate, což je menší sídlo v jakobínském stylu otevřené pro veřejnost. Více než muzeum je jen velmi starý dům, který si lidé mohou prohlédnout (vstupné je volné). Před domem je jezírko a očividně je to velmi oblíbené místo pro svatby. Po cestě zpět jsem míjela Myddelton House Gardens, které byly otevřené zdarma protože měli v srpnu sto let od otevření.

(tumblr.com)

pátek 8. září 2017

[Doporučuji: Hudba] Září

   My host-family se vrátila v úterý odpoledne. T. vyrostla skoro z půlky svého oblečení a bot a tak se jí máma neustále ptá, jestli by si mohla vyzkoušet to či ono a jelikož mají doma zásoby většího oblečení právě z tohoto důvodu, tak ani nemusí jít na nákupy. Dole už na Vás ale čeká hudební doporučení pro tento měsíc.

1. Rollin' Rollin' od jihokorejské chlapecké skupiny AA.


2. Ballad od tibetské zpěvačky Alan.

čtvrtek 24. srpna 2017

[Dporučuji: Filmy a seriály] Srpen

   Léto uteklo rychleji, než jsem čekala. Děti se vrací zpátky ve středu pátého a škola jim začíná hned další den. I když jsem měla prázdniny relativně volné, našlo se toho na práci dost, abych pro tentokrát měla na doporučení jen devět filmů místo obvyklých deseti.

   Jako první film tu mám japonský animovaný film Ookami no Ame to Yuki. Když byla Hana studentkou na vysoké škole. zamilovala se. A ani jí vůbec nevadilo, že její milý není tal úplně člověk. Její drahá polovička by se nejlépe dala popsat jako vlkodlak, ale bez všeho toho zabíjení během úplňku. Spíše takový člověk, který je ale také tak trochu vlk. Ti dva spolu mají dceru Yuki a o rok později syna Ame a jsou velmi šťastní. Štěstí jim ale netrvalo příliš dlouho. Nedlouho po narození Ame je jejich vlčí otec zastřelen během lovu.

   Další je tu velmi zajímavý polsko-německý válečný film Fénix. Nelly se vrátila zpět do Berlína v roce 1945, poté, co přežila pobyt v Osvětimi. Tamější pobyt jí zanechal jizvy na duši, ale i na těle a to hlavně v tváři. Lékaři jí bylo nabídnuto si zvolit jakoukoliv podobu, ona ale chtěla vypadat přesně jako před válkou. Celá její rodina zahynula, jen její manžel Johnny by měl být naživu. I přes naléhání její dlouholeté kamarádky Lene se vydá jej hledat. Jenže Johnny věří, že jeho žena je mrtvá a že Nelly je jen obyčejná neznámá žena, které je jeho ženě celkem hodně podobná. Johnny touží po velkém dědictví, které Nelly získala po smrti své rodiny a tak jí přemluví, aby předstírala, že je jeho žena, která se jako zázrakem vrátila z koncentračního tábora, aniž by tušil, že jeto vskutku jeho žena.

pátek 18. srpna 2017

[Choi Mari] Konečně u moře

    Tak se opět hlásím s článkem z mého života. Měla jsem v plánu to napsat již minulý týden, ale nějak nato nezbyl čas. Hned 22. července jsem měla focení s fotografem, se kterým jsem již jednou fotila. Počasí bylo celkem pěkné a tak jsme nafotili něco venku a něco v ateliéru.

Jedna z již zmíněného focení.

sobota 5. srpna 2017

[Doporučuji: Hudba] Srpen

   Vypadá to, že tohle léto nebude příliš slunečno. Od začátku letních prázdnin bylo sotva pět slunečných dní (což je ale dobře, jelikož mi horko nedělá příliš dobře). A teď už ale k té hudbě. Doufám, že se bude líbit.

1. Sad Song od jihokorejské zpěvačky Baek A Yeon.


2. Body Rock od japonské dívčí skupiny Prizmmy.

úterý 1. srpna 2017

[Doporučuji: Knihy] Vyjednavač - Brandon Sanderson

   Autor fantasy novel Brandon Sanderson se narodil v roce 1975 v Nebrasce, USA. Na vysoké škole studoval anglický jazyk. V roce 2005 úspěšně dokončil studia kreativního psaní. Jeho první román vyšel téhož roku. V současné době mimo psaní také vyučuje kreativní psaní na univerzitě, kterou on sám vystudoval.

(topzine.cz)

   Žily byly dvě sestry, které taky náhodou byly princezny. Pak je tu hrozivý boží král, za kterého se jedna z nich musí provdat. V tomto světě, pokud jste zemřeli hrdinskou smrtí, vrátíte se jako bohové. To byl také případ boha Hymna. Toho nebaví být bohem, ostatní bohy má nerad ještě více a je přesvědčen, že se někde stal omyl. Bohové si totiž nepamatují nic z jejich předchozího života a tak těžko říci, jestli si život boha skutečně zaslouží. A pak je tu ještě tajemný Vasher a jeho mluvící meč, který velmi rád zabíjí (ten meč, ne Vasher).

   Fantastický svět této knihy je zajímavý a velmi dobře propracovaný. Nechybí také humor a nečekané zvraty. Knihu jsem si velmi užila a já nejsem zrovna jednoduše uspokojitelný čtenář.